Jak jsem psala skvělý článek za 3 hodiny

Už nějakou chvíli spolupracuji s kamarádkou, která svůj skvělý nápad přetavila na podnikání a nyní své pyžamáky prodává on-line. Na e-shopu tvoří unikátní obsah. Tak jak se to dnes dělá. Já jí s tím ve volných chvílích ráda pomáhám. Jelikož nemáme žádné šibeniční termíny (zatím) a nehrajeme si na rozpočet, můžu si u psaní dovolit zavádět nové pracovní postupy a s rozmarem sledovat bránící se staré mechanismy. Tímto děkuji Barče a Bora pyžamákům. Pojďme se podívat, jak takové psaní článků probíhá a s jakými problémy se člověk běžně potýká.

Cíl? Napsat dobrý článek za 3 hodiny

Nedávno jsem narazila na velmi nadějný návod, jak nad psaním článku nestrávit celé mládí a vše mít zkrámované během 3 hodin. Rozhodla jsem se to vyzkoušet v praxi a kontrastovat své postupy s těmi doporučenými. Výsledek? Uvidíte sami.

K celé akci toho není moc potřeba. Stačí  ovládat psaní všema deseti, pracovat na dvou monitorech, mít v pohotovosti program na printscreen a nezdržovat se wordem, ale psát rovnou on-line. Tak jdeme na to.


Vše podle Ondřeje Ilinčeva spočívá v 9 krocích:

  • vybrat si téma
  • napsat skvělý nadpis
  • definovat si osnovu
  • napsat nejdříve úvod a závěr
  • udělat dobrou rešerši zdrojů
  • psát jednodušše a srozumitelně
  • pracovat s obrázky
  • zkontrolovat pravopis a gramatiku
  • psát pravidelně


Nejdřív pořádný nadpis!

Téma mi Bára sdělila hned na úvod, takže jsem rovnou postoupila k bodu 2. Začala jsem netradičně nadpisem, protože je zkoumám už pár týdnů a snažím se dodržovat některá pravidla z minulého článku. Držela jsem se strategie "nejdřív nadpis, nebo smrt". Začít tím nejtěžším se vyplácí zejména proto, že si  hned zkraje jasně vymezíte rozsah tématu. Víte, o čem psát a čeho se držet. Článek potom nemusíte v běhu pořád dokola přepisovat v zoufalé snaze zjistit, co vlastně chcete sdělit.


Rešeršuji zdroje

Rešerše dostupných informací je má nejoblíbenější část psaní. Seznamuji se s tématem, recykluji již nabyté znalosti a nabývám nových. Proplouvám různými světy dostupných článků a knih. Načítání tématu a hodnocení důvěryhodnosti zdrojů mám pod kůží asi z dob věčných studií.

Problém č. 1: Často během brouzdání a schraňování informací zabředávám dál, než by bylo třeba. A čas neúprosně běží.

O Bora pyžamácích píšu zásadně v jejich pyžamových kalhotách


  

Hledám vhodné obrázky

Když už mám o tématu nějaké povědomí a v hlavě jakous takous představu, co můžu od dané problematiky čekat, vrhnu se na obrázky. Módu nejraději hledám na Pinterestu. Jenže i tady je nastražená podobná past jako v předchozím bodě. Pinterest vám zákeřně nabízí související obrázky.

Problém č. 2: jak hledáte potřebné fotky a inspirujete se souvisejícími obrázky, pozornost se začíná nepozorovaně štěpit, až se rozpadne na prach. To začnete hledat pyžamo z roku 1890 a o chvíli později se přistihnete, že brázdíte tvorbu surrealistické návrhářky Elsy Schiaparelliové, která navrhovala extravagatní pyžama vnučce zakladatele šicích strojů Singer. Ale o nich psát nebudete, leda tak v dalším článku.

Takže má rada zní, buďte přísní a držte se striktně jen toho, co souvisí s vaším tématem. Hledejte jen to potřebné. Na Pinterestu má snaha napsat článek během tří hodin shořela jako papír :)

Nicméně obrázkům je potřeba věnovat zvýšenou péči, protože je to jeden z mála prvků, kterému lidé na internetu věnují pozornost. Neradi v on-line prostoru čtou. Jediné, co prolétnou je nadpis, podnadpis, perex, obrázky, jejich popisy a maximálně odrážky. A tím končí. 


Teprve potom následuje...ano, osnova

Osnova nebyla jen otravný výplod pomstychtivé češtinářky. Doopravdy přispívá k rychlejšímu psaní článků. Když disponuji určitým rozhledem a mám dostatek informací, navíc vím, jaké obrázky budu mít k dispozici, připravím si osnovu. Vzniká  mi v hlavě v průběhu rešerše a hledání obrázků. Rozdělím ještě neexistující text do 3 až 4 významových bloků, abych viděla, jak budou dohromady fungovat a jaké příležitosti mi nabízí.



Zkouším začít koncem

Po nadpisu a osnově začínám psát (poprvé!) konec článku. Musím uznat, že na tom něco je. Už napsat nadpis jako první mi pomohlo lépe si vymezit celkem široké téma. S hotovým závěrem navíc vím, k čemu má celý text směřovat. Neplácám tak drahocenný čas zbytečným sepisováním něčeho, co později musím vyhodit, jelikož to do textu vůbec nepasuje.


Píšu 

Jelikož už mám nadpis, závěr a vedle počítače v ruce načmáranou barevnou osnovu, netrpím syndromem prázdné stránky a výhružně signalizujícího kurzoru, který čeká a čeká a čeká. Už jen zbývá dát nasátým informacím nový tvar a pohlídat rychlý spád. Ale i tady mě něco brzdí.

Problém č. 3: V nepozorované chvíli se nechám zavalit miliony myšlenek a dalších a dalších a dalších a dalších informací, které o tématu mám. Celý proces se natahuje, protože se je snažím do textu vtěsnat a ten nabírá na objemu. Vnitřně si zakazuji rozpracovávat další nápady, o čem by se ještě dalo rozepsat a co by se kam mohlo doplnit. Už teď vím, že článek za tři hodiny nestíhám. Čas mi vypršel už někde u osnovy. Ale makám na tom!


Článek? O žádném nevím

Následně alespoň 24 hodin dělám, že jsem nikdy žádný článek nenapsala. Občas podvádím a zajdu se na něj tajně podívat. Když se nedívám. Pokud čas dovolí, nechávám si rozestup klidně dvou i tří dní. Ale takový luxus se podaří málokdy. Většinou není na korekturu ani hodina čistého času :)


Čtu článek cizíma očima

Když mám od článku patřičný odstup, snažím se ho číst jako někdo jiný. Je to trochu na palici a svádím boj s disciplínou a téměř neovladatelnou touhou opravit každé třetí slovo a přidat nové (lepší!) myšlenky a nápady. Napoprvé se snažím přečíst celý text najednou a nahlas. Žádné opravy, ani zasekávání. Při druhém čtení zabarvuji sporné nebo nevyhovující oblasti. Pak se jdu napít, někdy i něčeho ostřejšího. Pouštím se do úprav. Následují další 3 čtení, dokud nejsem spokojená nebo pološílená. Mezi těmito stavy je jen tenká hranice. Pak přichází na řadu kontrola pravopisu a gramatiky. Ač nerada, často v této fázi článek odesílám. Mnohem raději si od něj ráda zase na chvíli oddechnu, klidně i jen na hodinu, a přečtu si ho znovu. 


Jak vidíte, můj postup psaní článků se od psaní Ondřeje Ilinčeva liší. Nicméně se snažím dodržovat podobné zásady, jen v jiném pořadí. Možná i to nakonec přispívá k finálnímu skóre. Takže za jak dlouho jsem článek o historii pyžam vlastně napsala? Krásných deset hodin čistého času. No, ještě je co trénovat :) Jak článek nakonec dopadl, si můžete přečíst tady.



Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Zapomenutá Vlasta Vostřebalová Fisherová

Kolektivní bydlení: můj sen ze začátku 20. století

Bláznivá kniha Pornografie se snaží vyrovnat s dráždivou nedospělostí